Mikeho řeka

Temný kouř na bílém nebi černá mračna vytváří, malý domek na samotě rudý plamen ozáří. "Pospěš, dítě, chyť mou ruku, ať jsme odtud rychle pryč!" Děcko ale trápí v duchu pár otázek, možná víc. "Odkud ten kouř k nebi stoupá, když je komín o kus dál?" "Teď buď zticha, holka hloupá, požár má teď v domě bál." "A proč s námi táta není?" zní otázka nevinná. "Asi zůstal ve stavení. Chtěl zachránit, co se dá." A tak běží matka s dcerou, skrze tichou krajinu, smutnou ženu v kapse tíží drobný důkaz zločinu. A tak běží matka s dcerou, opuštěnou krajinou, krabička se zápalkami tiše zasvištěla tmou.

Žádné okno, dveře dvoje, bez náznaku života, v místnosti je pouze skromná hrobka tiše ukryta. Žádné okno, dveře dvoje, bez náznaku naděje, skrz hlínu se na mě mrtvý spokojeně usměje.