Mikeho řeka

...aneb asi nejvíc random článek, který tu kdy byl (a to sem píšu už od roku 2011). Nejprve bych si dovolil menší uvedení do děje - jak jste si už možná všimli, občas se pustím do nějaké té básnické tvorby (viz tato rubrika ). A protože jsem tvor, který má rád, když je výsledek jeho práce hmatatelný, tvořím si za pomocí firmy HappyFoto zároveň i svoje vlastní básnické sbírky. Ve zkratce to znamená, že si přes jejich program vytvořím "fotoknihu", v níž ovšem zabírají fotografie pouze polovinu stránek a na druhé polovině jsou moje vlastní fotoilustrace. CČ Zatím mám takhle u sebe jen jednu, ovšem v záloze (respektive na slevovou akci :)) už čekají další tři!!! Ano, taky nechápu to množství, ale prostě karanténa a všechno kolem na mě mělo kromě jiného i trochu poetický vliv, a tak jsem během prvních pěti měsíců roku 2020 vytvořil víc básní než za celý rok 2019. Nutno podotknout, že sem na blog zdaleka neházím všechno a už vůbec ne chronologicky, takže vám jen tak pro představu s

V našem retrospektivním portugalském putování se dostáváme na další zastávku. Už jsme tu měli církevní stavby (Tomar, Belém) i přírodní památku (Cabo da Roca), tentokrát se podíváme blíže na něco z trochu jiného soudku - na okraji města Queluz se nachází stejnojmenný zámek vystavěný přibližně v polovině 18. století. Ačkoli zde lze občas najít i stopy některých dalších stylů, dá se o této stavbě říci, že je ukázkovým příkladem rokokové architektury. Nejvíce je to rozhodně patrné v interiéru - bohatě dokorované stropy, zdobné skleněné lustry, barevné tapety a fresky, porcelán, zrcadla... A hlavně - všude zlato! Palác má za sebou historii plnou zvratů. Poté, co nějakou dobu sloužil jako "vězení" pro manželku původního majitele - Petra III. Portugalského - u které propuklo šílenství. Krásné časy nastaly po roce 1794, kdy se zámek stal oficiálním sídlem tehdejšího prince-regenta (regenta zastupujícího knížete, který (ještě nebo již) nemůže vykonávat svůj úřad) . Ovšem, jak to už a

Pokračujeme v portugalském cestopise, který vám může i v těchto pro cestování nepříznivých dobách přinést trochu zahraničních zajímavostí (a mě navodit příjemnou, nostalgickou náladu, při vzpomínání na onen krásný týden na přelomu dubna a května 2019). :) Nejzápadnější cíp evropského kontinentu je místem, kde naplno pocítíte sílu větrů vanoucích z oceánu. Vzhledem k jeho mnoha krásám mu to ovšem jistě s klidem odpustíte. Krásné výhledy na okolní útesy, zelené koberce ozdobené žlutými a růžovými květy, spleť různých pískových cestiček... Tomu všemu dominuje stavba majáku z 18. století, jehož věž dosahuje výšky 165 metrů. Druhým výrazným bodem mysu Cabo da Roca je památník připomínající geografickou významnost místa i s příslušnými souřadnicemi ohraničující pevninskou Evropu. Jedná se o fakt pěkné místo, jenom teda těch lidí by mohlo být o něco méně. Ale co nadělat, holt je to tady hodně profláknuté. Nedá se svítit... Dál je už asi zbytečné rozepisovat nějaká na internetu nalezená fakta,

Chtěli se poznat. Chtěli se milovat. Chtěli své svědomí vzájemně zpytovat. Chtěli se v oblacích vznášet. Láska k nim přišla. Láska je objala. Láska je před lidským chováním schovala. Láska je létací prášek… - - - Přišlo pár problémů. Bolesti. Trápení. On nechtěl nadále spát klidně vedle ní. Ona se nechtěla vzdát. Přes cestu trnitou vedla ho za ruku. Žulové srdce se změnilo v opuku. Začla v něm zas hudba hrát. - - - Tak šli dál životem. Při sobě stáli. Nebylo na světě, čeho se báli. Zdálo se, že našli štěstí. Nic ovšem netrvá do konce vesmíru. Okolí začalo být s nimi na štíru. Úspěchy druhých se nectí… - - - Nakonec podlehli. Odvahu sebrali. Odešli na okraj ovocné zahrady. Pohlédli ze svahu dolů. Našli je v podvečer ve stavu beztíže. Lidstvu se vzdálili. Sobě jsou nejblíže. Vznáší se nad mraky spolu…