Mikeho řeka

Jen tak. Bez cíle. Čas, který mám jen pro sebe... Jedna z mála věcí, na které se po návratu do Brna těším.

Lístky jetele se převalují na drolícím se obrubníku, peříčko strnada hladí smítka prachu. Společně vyhlížejí svůj konec na chodníku nehnutě a beze strachu. Vítr si se vznešeností černobílých filmů pohrává s větvemi starodávných jilmů a jako vybledlá peříčka rajky létají po širém okolí fáborky z opuštěné májky, osaměle stojící na okraji vesnice. Otrhaná světle fialová čepice odpočívá na svém místě v kolejišti a pozoruje vzdalující se šnečí ulitu, která pozvolna mizí mezi pražci v betonovém korytu již od brzkého úsvitu... - - - Slunce pomalu zapadá za obzor vybydlených garáží a maluje na nebe siluetu vlakového nádraží, aby noční ptáci i zbloudilé duše mohly najít bezpečné hnízdo v neútulném, zatemnělém světě a s omezenou škálou temperových barev na paletě načrtnout vizi lepšího života. Graffitti v čekárně nesměle křičí: "Po nás potopa!" (báseň vznikla při čekání na vlak v Kralicích nad Oslavou)

Belém je jedna z nejznámějších čtvrtí Lisabonu. Svůj podíl na tom mají, kromě jiného, také dvě místní památky UNESCO, které byly na tento prestižní seznam zapsány roku 1983 - klášter patřící řádu sv. Jeronýma a Belémská věž. Belémský klášter jeronymitů je, podobně jako areál v Tomaru, který jsem vám představil posledně, brán jako perla tzv. manuelského stylu. Komplex byl pravděpodobně založen králem Manuelem I. Portugalským na počátku 16. století, na náročné výstavbě se pak podílelo ještě několik generací. V prostoru kláštera se nachází mnoho náhrobků příslušníků královského rodu, ale také např. mořeplavce Vasca de Gamy. Komplex je to opravdu působivý a silný zážitek si odtud odnesete, i když se podíváte pouze do jeho centrální chrámové stavby. Takovýhle strop totiž hned tak někde neuvidíte! Pochopitelně stojí za to prozkoumat i třeba přilehlý rajský dvůr, který je pro klášterní stavby typický... - - - Belémská věž už z dálky upozorňuje svou bílou barvou, stejně jako neobvyklým umístěn

Už jsem tu letos v několika článcích vzpomínal na výjezdy do Chorvatska a Gruzie. Tentokrát se podíváme zase trošku jinam... Opravdu nevím, jaké nadpozemské síly ovlivňovaly můj rok 2019, nicméně jsem toho během něj nacestoval tolik jako snad za celý život ne. Jednou z okolností, která tento speciální rok formovala, byla týdenní exkurze do Portugalska, na kterou jsem jel v rámci mého studia na Masarykově univerzitě. Exkurze byla zaměřena na umělecké památky, především architektonického rázu (studuji obor, který se umění věnuje), náklady jsme si platili sami, nicméně dodatečně nám bylo přiznáno alespoň částečné stipendium. Ovšem i kdybychom nazpátek nedostali ani korunu, nelitoval bych - za těch sedm dní jsme toho totiž viděli opravdu velké množství a opravdu mám na co vzpomínat. Navíc jsem mohl poznat taky nějaké nové lidi, což je jinak na vysoké škole věc vcelku obtížná... Hned na úvod této portugalské série článků, kde se budu vracet na navštívená místa, která mne nejvíce zaujala, by

Pro poslední článek z Gruzie jsem si ponechal místo, které mne oslovilo ze všech nejvíce. Snoubí se tu totiž pradávná historie s nádhernou přírodou... Přibližně 10 kilometrů od města Gori (rodiště J. V. Stalina, na kterého jsou, mimochodem, Gruzínci dodnes velice hrdí) se nachází skalní město Uplistsikhe (v českých textech se používá také přepis "Uplisciche" ). První osídlení tohoto areálu se datuje do 6. století př. n. l. a postupem času si město vybudovalo silnou pozici v rámci hedvábné stezky. Po úspěšném mongolském nájezdu ve 13. století bylo město opuštěno. Většina skalního města je po zaplacení vstupu volně průchozí, nemáte zde daný směr prohlídky. Při svém bloumání si můžete prohlédnout větší i menší místnosti vytesané do skály a přemítat nad jejich původní podobou. Nejkrásnější věcí pro mne ovšem bylo pozorování okolní přírody, která je v kontextu různě tvarovaných stran prostě kouzelná... Nejvýraznějším bodem komplexu je zděný kostelík z 10. století, který je dodnes