Mikeho řeka

Dneska jsem si připravil takový lehce atypický článek, který by Vám měl představit pozůstatky jednoho málo známého českého hradu, který se nachází nedaleko mého bydliště. Pravda, ty pozůstatky jsou pouze terénní, ale zato poměrně výrazné... Ví o něm většinou pouze místní a vzhledem k tomu, že térénní pozůstatky hradů nejsou moc lákavým turistickým cílem, asi to tak i zůstane, ale na tomhle kousku lesa prostě něco je. Je úplně odlišný, než zbytek. Vzhledem k tomu, že je jen kousek od pole na pomalu se svažující rovině a lesní porost je tu o něco řidší, při slunečných dnech je areál hradu krásně osvětlený. Jen se podívejte sami... Nejprve bych ale ještě rád uvedl několik informací k tomuto hradu (čerpáno ze stránky hrady.cz ): O hradu ležícím na důležité cestě z Rakovníka do Prahy se nezachovaly žádné historické zprávy. Archeologické nálezy dokládají jeho existenci v 15. století. Jednodílná dispozice vykazuje velmi pravidelný, obdélný obrys. Na jihu, východě a na východní polovině severn...

Poslední dobou mám takový zvláštní pocit. Nevím, čím to je, ale nějak nemám z toho nástupu jara takovou radost, jakou bych očekával. Jasně, je fajn, že už to není "za tmy do školy, za tmy ze školy" a navíc jsme se zbavili i těch otravně nízkých teplot...ale náladu mi to moc nezlepšilo. Pořád mám takový napříjemný pocit silného tlaku, do ničeho se mi nechce, ve škole mi to nevychází tak, jak bych chtěl. Potřebuju najít něco, co mi dodá aspoň trochu optimismu. Možná pomůže, když dodám trochu optimismu Vám... Je jasné, že v tomhle období je snímků rozkvetlých stromů všude přehršel, ale prostě nemůžete přečkat jaro, abyste si alespoň jeden strom nevycvakli. Takže když už nám na zahradě krásně vykvetla nektarinka, musel jsem si na ni chvilku najít. Tímhhle způsobem sice každý rok vzejdou prakticky stejné fotografie, ale tentokrát jsem se snažil fotit aspoň ze zajímavých úhlů. Tak snad se fotky budou líbit a zlepší Vám náladu. ;)

Můj šplouchací projekt i nadále pokračuje, mám vážně radost, že jsem to nezabalil už po prvním měsíci. Téma pro tento měsíc bylo vybráno vlastně úplnou náhodou - byli jsme na návštěvě u příbuzných, a protože svítilo sluníčko, sedli jsme si ven na pergolu. A jak tak sedíme, najednou padl můj pohled na stín, který vrhala moje sklenice na modrobílý ubrus. Nějak se mi to zalíbilo a řekl jsem si, že by to byla pěkná fotka. Tak jsem párkrát cvaknul... A vida, ono to nevypadalo vůbec špatně! Samozřejmě nějaké chyby se najdou vždycky. Například ten stín větvičky, který občas zasahuje do hlavního stínu skleničky. Jenže přesouvat stůl z dosahu takovýchto rušivých elementů by asi na návštěvě nebylo úplně vhodné. Zvlášť, když tam nebyli jen členové rodiny... Fotky se mi ale ve finále líbí, hlavně ta modrobílá barevná kombinace. ("Jo, a proto jsi několik snímků upravil do černobíla, jak duchaplné..." "Ticho tam!") A taky se to liší od toho, co běžně fotím. :) PS: Doufám, že fo...

Opravdu nechápu, jak je to možné, ale s počasím je to pořád jako na houpačce. Jako by nestačily ty zasněžené Velikonoce, kdy se navíc vánice s jasnou oblohou střídaly cca každou půlhodinu. Je sice fakt, že už tu dva dny pořádně nesněžilo, jenže vzhledem k tomu, že je duben, to nelze považovat za kdovíjaký úspěch. A aby toho nebylo málo, sluničko pochopitelně svítí pouze tehdy, když jsem doma - jakmile vyjdu ven něco vyfotit, zaleze za mraky. Zákony schválnosti tedy fungují stoprocentně... Nějaké pozitivum se ale dá naštěstí najít vždycky. I když se se mnou hvězda nejbližší Zemi zatvrzele odmítá kamarádit, občas přeci jen vyslechne mé vroucí přání a na pár chvilek vykoukne. Takhle má alespoň část fotek pěkné jarní barvy...