9 let.....a konečná.....
A je to tady - dnešním dnem mi skončilo devítileté studium (ano, říkejme tomu tak) na základní škole. Safra, nějak moc rychle to uteklo.....
Jako by to bylo včera, když nás jakožto malé prvňáčky odváděli "velcí a dospělí deváťáci". Měli jsme z nich patřičný respekt a do školy jsme se těšili. Bylo to pro nás něco úplně jiného, neuvěřitelného. Paní učitelka nás všechny přivítala, seznámila nás s tím, co vlastně škola je, co všechno se budeme postupem času učit.....zkrátka také ty klasické úvodní řeči. A postupně jsme začínali každý den pilně studovat. Měli jsme úkolníčky, abychom nezapomněli na žádný úkol, do žákovské se jen málokdy prodrala jiná známka než jednička a za odměnu nám bylo umožněno si vybarvovat obrázky umístěné vedle kolonek se známkami. Vyučování nás vlastně bavilo, protože ty nároky pochopitelně nebyly nijak vysoké a laskavě se tolerovalo i několik chyb po sobě. Radost ze správné odpovědi však byla značná. Vždyť je přece tak pěkné, když tě někdo pochválí za to, že dáváš pozor, popřípadě něco znáš z domova (na vesnické škole je holt učení se o ovocných stromech a domácích zvířátkách trochu jako nošení dříví do lesa...). Je asi samozřejmé, že i přes všechny tyto skutečnosti vždycky všichni nevydrželi v klidu (z části i kvůli nepohodlnému sezení s rukama za zády, ke kterému nás paní učitelka tak často vyzývala), ale pořád tu byla ta úcta a vděčnost za to, že nás někdo něco naučí. Nevím tedy, jestli to takhle přesně brali všichni (asi trochu naivní představa), ale já ano.
"Už jsme tak velcí, že chodíme do školy. Páni!"
Na první stupeň vlastně nemám moc vzpomínek, většinou jsou to takové útržky. Pamatuji si například, co všechno bylo pověšeno na stěnách ve druhé třídě, jak jsme si ten rok hráli o přestávky s legem, nebo jak jsme jako povinnou školní četbu měli Děti z Bullerbynu a Adama a Otku.
Třetí třída a exkurze do svíčkárny v Šestajovicích.....tu svíčku, kterou jsem si odtamtud odvezl možná ještě máme doma. Ten samý rok se naše třída zapojila do vytvoření českého rekordu v počtu malovaných sluníček (pořádalo to tehdy rádio Blaník). Také se konala "operace" figuríny, která v sobě měla umístěné umělohmotné orgány (jaké asi jiné, že...) a která dostala jméno Bedřich Školička. Na školní akademii si naše třída připravila vystoupení "Byl jednou jeden král" a bylo to o tom, jak krále štípla vosa. A hlavně - naše první škola v přírodě! Jen ve zkratce: bylo to ve Svoru v Lužických horách, chatky byly pod horou Klíč - na ten jsme si společně vyšlápli, netekla teplá voda, jako téma týdne byl zvolen seriál Simpsonovi, konkrétně jakási krimizápletka, ze které se každý den vyloučil jeden z podezřelých. Pokud se nemýlím, vinen byl tenkrát Vočko.....
Ve čtvrté třídě jsme sbírali kaštany a Livia Klausová naší škole předala novou televizi s karaoke (co vím, využila se za ty roky tak pětkrát, a navíc ji teď prý nejde zvuk). Na školní olympiádě jsme měli jako "reprezentační barvu" hnědou.
Pátá třída přinesla náš nejlepší výkon na akademii - scénku, kde jsme zastupovali české vlastence z doby Národního obrození, kteří se díky Křižíkovu stroji času přenesli do současnosti.....Světlá si odpochodovala do solárka, Němcová psala druhý díl Babičky (s originálním názvem "Dědeček"), Mácha si koupil navigaci "Made in China", a můj Karel Jaromír Erben právě dopisoval popis Polednice, ve kterém mu byla inspirací jeho správcová. Někdy v době mezi 4. a 5. třídou k nám přišla třídní zvířátka - dvě pískomilky (jmenovaly se Kelly a Miky).
Šestá třída a první stupeň za námi. Nové prostředí, větší prostory školy a neustálé přecházení z učebny do učebny nám dělalo zpočátku problémy, stejně jako například nové předměty. Ale jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici.....na olympiádě jsne dostali červenou barvu. Odehrál se také třídní výlet na nedalekou ekologickou stanici Čabárna, kde jsme strávili dvě noci.
"Už jsme tak velcí, že chodíme na druhý stupeň! No fajn..."
A už tady byla sedmá třída. Tady se toho moc nedělo, jelikož s výlety to u nás bylo bledé. Už od nějaké čtvrté třídy se kolektiv začal trochu více rozdělovat a nastálá situace nebyla právě ideální. V sedmičce už se to sice víceméně uklidnilo, ale pořád to tam nějak skřípalo. Naštěstí třídní výlet do osady Višňová ty zbylé rozpory z takových 80% vyřešil, a třídu to opravdu stmelilo.
Osmá třída tento stav už jen potvrdila. Došlo nám totiž, že už to budou jen poslední dva roky, co spolu takhle strávíme, a tak se konečně naplno projevila naše schopnost udržet kolektiv pohromadě. Je fakt, že už nám nějakou dobu to učení lezlo víceméně na nervy. Tím pádem jsme ani snahou zrovna neoplývali, ovšem i to se najednou radikálně změnilo. Začalo nám totiž více než kdykoli dříve jít o známky na vysvědčení, a to z důvodupřijetí na střední školy. Na olympiádě jsme byli žlutí.
A konečně devátá třída. Nejlepší a zároveň nejrychleji utíkající rok ze všech. Značně ho ovlivnila příprava našich absolventských prací (každý si vybral jedno téma, musel na něj napsat alespoň 8 stran textu určité úrovně a na závěr roku toto téma i shrnout pomocí prezentace). Já si vybral České korunovační klenoty. A vybral jsem si, myslím, dost dobře. Jednak se o tom těch 8 stran skutečně napsat dalo, a jednak se o tom dalo vcelku dobře i mluvit před interaktivní tabulí..... Obhajoby proběhly 10. a 12. června a společně s poslední akademií (17. 6.), baseballovým turnajem (24. 6.) a atletickým dnem (26. 6.) to byl úžasně strávený poslední měsíc.....poslední celý den ve třídě (25. 6.) jsme se koukli na film, objednala se pizza, já a spolužačka jsme se podepsali na stěny svých skříněk, které jsme naposledy vyklidili.....jo, užili jsme si to.....
A dnes to všechno skončilo. Dostali jsme závěrečná vysvědčení, máme absolventské šerpy, podpis v obecní kronice, a už z dřívějška třídní trička na památku. Obešli jsme společně celý druhý stupeň a rozloučili jsme se s učitelkami. Pak proběhl i přesun na stupeň první. Ještě závěrečné focení a z části společná okružní cesta domů přes půlku vesnice.....a šmitec.
"Už jsme tak velcí, že chodíme do deváté třídy! Škoda, že už to končí..."
Ne, tenhle článek nemá být nijak sentimentální, smutný ani nostalgický. Jen mi prostě přijde správné shrnout celých těch dlouhých krátkých devět let, co jsme společně s naší třídou prožili. A to ještě nepočítám školku.....
Někdy začátkem června by měla proběhnout rozlučka. Doufám, že se tam sejde alespoň tři čtvrtě lidí. Byla by škoda, kdyby tomu tak nebylo.
--------------------------------------------------
.....poslední oběd se skládal z bramborových knedlíků a mysliveckého zelí.
.....měl jsem skřínku s číslem 88.
.....na těchto 9 let nikdy nezapomenu.
Komentáře
Okomentovat